Materiální kritérium veřejného prostranství

<p>Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 10. dubna 2020, sp. zn. 28 Cdo 699/2019 odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 422&nbsp;168,53 Kč s&nbsp;příslušenstvím. Žalovanými byly městská část Praha 8 a hlavní město Praha.</p> <p>Žalobce je vlastníkem několika pozemků na katastrálním území Prahy 8, které jsou dle jeho tvrzení funkční součástí sídliště, neboť mají charakter sídlištní zeleně, a měly by tedy být pokládány za veřejné prostranství. Z&nbsp;ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž plyne, že vlastníkům pozemků, jenž plní funkci veřejného prostranství, by měla být ze strany obce vyplácena náhrada ze strpění užívání jejich majetku. V&nbsp;opačném případě by se jednalo o bezdůvodné obohacení.</p> <p>Dovolací soud při řešení otázky vymezení pojmu veřejného prostranství konstatoval, že veřejným prostranstvím jest rozumět prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství podle ust. § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, dle kterého musí být předmětem veřejného užívání předem neomezeným okruhem uživatelů. Musí jít přitom o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele.</p> <p>Dále Nejvyšší soud dospěl k&nbsp;tomu, že nelze za veřejné prostranství pokládat každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj. K naplnění pojmových znaků veřejného prostranství je též nutno splnit materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce. Pozemek, který je veřejností užíván toliko živelně, jejž obec (především prostřednictvím územně plánovací dokumentace) nedestinuje k plnění veřejných účelů a ve vztahu k němuž zůstává vlastníku zachována plná možnost vyloučit třetí osoby z jeho užívání, lze jen stěží kvalifikovat jako veřejné prostranství.</p> <p>Nejvyšší soud tedy přisvědčil soudům nižších stupňů, kteří přesvědčivě a logicky vyložily, že o veřejné prostranství v případě předmětných pozemků nejde. Vycházely přitom ze skutkových zjištění, že tyto pozemky tvoří plochy mezi obytnými domy porostlé travou a dřevinami, jež ovšem nejsou jako veřejná zeleň charakterizovány územním plánem a nenachází se na nich žádné stavby, zařízení či terénní úpravy, chodníky, cesty ani nic, co by sloužilo k trávení volného času či sportovnímu vyžití, a z čehož by bylo lze usuzovat, že jsou určeny k obecnému užívání veřejností, přičemž dovolatel neučinil žádná opatření potřebná k tomu, aby pozemky fyzicky znepřístupnil, a obec jejich prostřednictvím ani nezajišťuje potřeby svých občanů.</p>